EL.I.AM

Bez hnutí ležel v pomuchlaných přikrývkách jako ve zmrzlých vlnách moře. Zpočátku se snažil zavřít oči a pokusit se usnout, ale brzy se vzdal, neboť pokaždé, když se o to pokusil, klečel opět na hřbitově u stařičkého náhrobku, opět se mu do nosního chřípí zabodával onen podivný pach, pach chladný jako sáhy půdy pod ním - s ničím nezaměnitelný pach smrti. Započínal se rozbřesk. Nad obzorem se utvořila matná svatozář. Paprsky se draly zpod vrcholků vysokých lesnatých kopců jako dlouhé nenasytné prsty, které - jak se zdálo - chtěly do své dlaně pojmout celou oblohu. Stál bez hnutí u okna a mžoural ven. Rukou křečovitě svíral okenní rám, jako by stál na palubě lodě zmítané vichřicí. Podlaha se vzdouvala a okenní tabulka se vlnila, jako vodní plocha tancující pod taktovkou mírného vánku. I sebemenší paprsek bodal jako tisíce drobných ostrých hrotů, zdál se natolik oslepující... Bezděky zasténal, svezl se na podlahu a schoval hlavu do dlaní. Na jazyku ucítil pachuť krve, zprvu se ulekl, poté si však s chutí olízl rty a pohlédl do dlaně. Rána, kterou utržil na hřbitově, se otevřela... "Ta rána!?" zaúpěl a v marné snaze odstranit doklad o skutečnosti dnešní noci, otřel dlaň do kalhot. Pohlédl na ruku a opět na ní spatřil rudou linku. Jsi blázen, promluvil sám k sobě, musí to být nějaká shoda okolností, třeba jsem se ve spánku o něco udeřil... Ale ať se snažil sebevíc, cosi k němu stále promlouvalo a nedalo jeho mysli spočinout. Bezděky zatáhl těžké temně modré závěsy, zapálil petrolejovou lampu, dopřál si několik doušků chladivé vody a usedl za svůj pracovní stůl. Naproti hynoucí květině se rýsovaly stohy papírů. Téměř posvátně se chopil nejsvrchnějšího a namočil pero do inkoustu. "Zaplaším tě," odhodlaně odfrkl, "zaplaším tě, ty bídná myšlenko..." Přátelsky pohlédl na rozepsaný román, nuceně se usmál a zhluboka se nadechl. Důvěrně známá činnost ho brzy ukolébala ve své náruči jako milující matka. Psal a byl šťastný, snad dokonce zapomněl na tíživé a vtíravé vzpomínky... "K čertu s tím!" zahalekal rozčileně, když zaslechl za svými zády nepříjemný kvílivý zvuk a v úleku rozlil veškerý inkoust na papír. Černá louže brzy pohltila několik řádků a vpila do sebe rozevlátá písmena. Jeho dech se zrychlil, cítil za zády něčí přítomnost. Měl strach se ohlédnout a čím déle vyčkával, tím se jeho strach násobil... Nakonec se odhodlal a prudce se otočil. Nic však nespatřil. Potemnělá místnost byla dočista prázdná. Došoural se ke dveřím a utvrdil se o tom, že jsou stále zamčené. Poté opět usedl za stůl. Byl však roztěkaný a rozčilený, sotva se dokázal trochu soustředit a tříbit myšlenky. Několikrát se zvedl ze židle, oblékl kabát a vykročil na schodiště, pokaždé se však zastavil před vstupními dveřmi a vrátil se zpět. Ostré podzimní slunce bodalo do očí natolik, jako by žhnoucí oheň hořel přímo v jeho hlavě... Den uběhl neuvěřitelně rychle. Dřímal nad rozepsaným románem a byl docela klidný. Neodbytné sny se vytratily a dopřály znavené mysli vytoužený spánek. Smrákalo se. Trhl sebou a probudil se. Mihotavý plamen petrolejové lampy na stole vytvářel mnoho paprsčitou hvězdu, která tancovala v neslyšné hudbě. Sem, tam - kolébala se... S hořkým povzdechem se zvedl. Za dnešní den napsal sotva stránku; jeho živnost se řítila do záhuby. Neměl čas, příliš dobře si pamatoval slova svého vydavatele: Dám vám na to týden, ani o píď déle... Bezděky přistoupil k oknu a rozhrnul závěsy. Do místnosti vnikl ponurý svit zvenčí. Slunce již dávno zapadlo, ale doposud neztratilo svoji moc osvěcovat okolí. Pohlédl na ulici. Po dlaždicích kráčela nějaká dáma v doprovodu elegantně oděného muže. Chvíli je bez zájmu pozoroval, zdálo se mu, že slyší jejich hlasy, tak tiché, tak vzdálené, přesto jako by přímo v jeho hlavě... "Jsem tak unavená..." "Ach, ano. Také se necítím zrovna plný energie. Byla to jedna z těch neuvěřitelně nudných schůzí, které se pořádají jen a jen za vidinou tučného výdělku." "Nikdy už mě tam neber!" "Vždyť jsi tam sama chtěla..." "..." Rozhovor slábl, když se dvojice vzdalovala. Plamen petrolejové lampy zatančil jako svůdná tanečnice. Protřel si oči a zakroutil hlavou. Byl si jistý, že blouzní. Jistě mě stihla nějaká choroba, zalamentoval a zdvihl ke rtům krajíc chleba. Cítil neukojitelný hlad i po několika velkých soustech. Napil se horkého čaje a jako by pookřál. Horký čaj, horký tekutý čaj, horký a živočišný - ne to ne... uvažoval a usrkoval z plechového hrnku. Poté si opláchl tvář ve džberu s vodou a ulehl do postele, ale spánek opět nepřicházel. Čas plynul, hodiny míjely. Pro potěšení počítal odbíjení kostelních hodin, ale ztratil se ve změti číslic. Hleděl na strop, kde slabě, ale přeci tancovaly stíny, které vrhaly pouliční lampy. Zaslechl mnoho podivných zvuků z ulice, potom ticho, pak zase... Posadil se na posteli a pohlédl k oknu. Hynoucí květina ve tmě vypadala jako dočista mrtvá, přesto si byl jist, že se v ní stále plamínek života třepotá. Když tu v hlavě zaslechl hlasy: "Pojď, pojď..." vábily ho tiché, syčivé tóny. "Pojď, pojď, pojď..." Zaostřil pohled. Za okny se cosi bělalo. Byly to tváře... "Ach, proboha!" vykřikl a hlas se mu zadrhl v hrdle. …mrtvé tváře...