Jdi na obsah Jdi na menu
 


Muž pod černou maskou 3.kapitola

26. 4. 2008

"Pojď..." syčel mu v hlavě chroptivý hlas. Ale za okny se již rozprostíraly jen černé obrysy oken protějšího domu - bledé tváře zmizely. S povzdechem se otočil, bezděky zakroutil hlavou a zamířil k lůžku. Prsty se dotkl hebké, ještě teplé přikrývky, a jako by pookřál. Odhrnul peřinu, ulehl a... "Bože!" zajíkl se. Jeho tělo třímaly v ledovém objetí bledé mrtvolné paže. Cítil pod sebou chladnou měkkou tkáň, která ho stále pohlcovala a opět zvracela... Roztřásl se a sípavě zasténal. Zaslechl chroptění, hrdelní chroptění mučeného člověka... ... První ranní paprsky udeřily do jeho tváře a ihned ho probudily. Ležel ve své posteli. Hlavou mu probleskla vzpomínka na děsivý sen. Brzce jej však zaplašila starost o sluneční prsty, vtíravě se sápající do jeho komůrky. Rychle zatáhl závěsy. Avšak i nadále viděl tenounké světelné linky prodírající se vlákny tkaniny... "K čertu s tím!" zasyčel. Usedl k rozepsanému románu, který stále ležel v zavřených deskách na stole. Cítil se nesmírně unavený, jako by za uplynulou noc zestárl nejméně o dvacet let. Pohlédl na uvadlou květinu v kameninovém květináči. Zdálo se mu, že slyší její nářky, že spatřuje seschlé paže, které se k němu zoufale natahují... "Jímá mne blud," zašeptal sám k sobě a hlas se mu nepatrně zatřásl. Prudce se postavil. Ukrojil krajíc chleba, který zběžně namazal medem. Postavil konvici s vodou na sporák a už se těšil na šálek horké kávy. Ukousl a chvíli žmoulal sousto v ústech. Měl pocit, že přežvykuje hrst hoblin... Těžce polkl. "Co se to se mnou děje!" zalamentoval a opět kousl. Jakmile dojedl, s nechutí se zašklebil a usrkl horkého černého moku. Na chvíli pookřál. Živočišná, nahořklá tekutina... přemýšlel v duchu a nechal svá víčka poklesnout, a tak přikrýt šedé duhovky. Před očima mu náhle vyvstanuly obrazy, obrazy, které přicházely jako by ze samotného středu vesmíru, z velké dálky k němu pádily jako zajíci před honáckými psy, přesto se mu zdálo, že vycházejí přímo z bodu vprostřed jeho mozku. Houpající se větve cypřiší. Dlouhá kamenná zeď - hřbitovní zeď. Náhrobek a písmena, mnoho písmen... Podivný nápis, těžce čitelný... AERANIS DE GERVEURT...A pod ním již značně oprýskaný text - epilog - Sang innocent... Prudce otevřel oči. Těžce oddechoval. Svět okolo se proměnil v beztvarou šedou hmotu a on se v mdlobách zhroutil k zemi. ... chladné stěny kobky. Paprsek měsíčního světla matně dopadající na víko černé rakve. Podivný zatuchlý zápach smísený s podivnou vůní, která probouzí prapodivnou, ničím nenahraditelnou, vášeň. Dutý zvuk. Ruka v černé hedvábné rukavici pomalu se sunoucí zpod víka těžké rakve... Prsten s rubínem... Ticho... A bolest, všepronikající bolest... "Moje hlava!" zasyčel a zabořil dlaně do tmavých kučeravých vlasů. Ležel na podlaze a chvíli mu trvalo, než pochopil, co se s ním stalo. Těžce se posadil a v hlavě mu zadunělo jako ve velké zvonici. Sykl, když si na temeni nahmatal pořádnou bouli. Doplazil se k umyvadlu, pustil vodu a namočil do ní ručník, který si obtočil kolem hlavy. Znaveně se doplazil k posteli. Pociťoval nesmírný hlad a žízeň, ale žíznil a lačněl po něčem, co nedokázal pojmenovat... Ulehl. ... Konečně zahlédl hřbitovní zeď, podivně se rýsovala v temnotě, chvílemi prosvěcované měsíčním svitem, jako by to byla lesní žínka, která vábí zbloudilce do své náruče. Černé paže cypřiší na něj již z dáli přátelsky kývaly. Bloudil mezi náhrobky, ale hledal jediný... "Sang innocent..." zašeptal tiše a padl na kolena. V jeho očích se zablesklo a zornice se rozšířily. Zabořil holé ruce do vlhké zeminy. Nahmatal skulinu, která se pod jeho prsty drolila, jako by byla z písku. S náhlým žuchnutím se zbývající nahromaděná hlína sesula dovnitř kobky. Bez otálení se protáhl za ní. Sestoupal několik mramorových schodů. Sang innocent, zadunělo mu opět v hlavě, jakmile stanul vprostřed potemnělé místnosti, kterou chabě v záblescích osvěcoval měsíc. Přejel bříšky prstů po víku černé rakve. Zaslechl dutý zvuk a pocítil, že se pod jeho dlaní cosi pohybuje... Ustrnul. "Sang innocent," ozvalo se tiše místností a v tisíceré ozvěně se odráželo zpět. "Sang innocent, sang innocent, sang innocent, sang inn..." Vyděšeně sebou trhl. A bezděky pohlédl na své zápěstí, které již v pevném objetí třímala chladná ruka zahalena v hedvábné černé rukavici..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář