EL.I.AM

Prudce se posadil. Přikrývka se s tichým šelestem svezla z potem zborceného těla. Zaúpěl. Měl pocit, že mu na prsou leží těžký balvan, nedokázal se nedechnout a cítil se neskonale znavený. S vypětím všech sil napřáhl třesoucí se paži na noční stolek a rozžal petrolejovou lampu. Přes ušmudlané sklo se do okolí rozlila mihotavá zlatavá záře. Jeho zmatené oči těkaly po šeré místnosti, v níž tancovaly roztřesené stíny, jako by to byla divadelní prkna, na nichž se právě odehrávala vskutku podivuhodná komediální hra s více než karikaturními prvky. Cítil jak mu po zádech, prsou i rukou stékají potůčky ledového potu, jak se vpíjejí do zmáčených šatů... Když přejížděl zrakem po své paži, náhle se zarazil, neboť spatřil, že jeho ruce jsou potřísněny tmavou hlínou, která ulpívala na některých částech kůže, jako by byla odjakživa její součástí. Vyjekl a až s panickou hrůzou se snažil setřít prach a seschlé zbytky zeminy do podušek. "Sang innocent!" prořízlo zvučně klidný, téměř nehybný vzduch. Ustrnul. A pochopil. - Tiše se linulo z jeho rtů, z jeho, byly to právě jeho rty, které vykřikly, byl to právě jeho hlas, ten děsivý hlas, hlas, zvuk, který neznal... Vyděšeně se rozhlížel po pokoji. Toužil spatřit postavu - za těžkým závěsem u okna, na křesle, pod stolem... Přál si zjistit, že všechno je jen sen a že vše, co doposud prožil nebylo též ničím jiným. "Musíš jít, pozvedni své zbídačené tělo, natáhni své zkřehlé údy, otevři svá ústa. Vykroč! Pojď!!!" šepotal sám k sobě rozvášněně, zatímco na sebe soukal dlouhý černý plášť. Jeho mozek pracoval samostatně, neovládal tělo, neovládal sám sebe; čistá mysl se ztratila v šedé beztvaré hmotě čehosi... Zhasil petrolejovou lampu, přičemž pohledem zavadil o hrůzostrašně se rýsující konturu zmírající květiny na stole. Hořce se usmál. Seběhl několik schodů, prošel vchodovými dveřmi a obklopila ho chladná temná ulice. Prázdná, liduprázdná stezka, která vedla k vytouženému cíli. Rychle klopýtal po dlaždicích, od jejichž vyleštěného povrchu se odrážel svit pouličních lamp. Cítil se být snad až příliš silný, s každým nabytým krokem v něm narůstala další a další odvaha a jistota, jako by pil ze svatého grálu. Přešel kolem kostelního průčelí. Na chvíli zmírnil tempo a pohlédl na Krista, jehož bezvládné údy se ztrácely v kamenném kříži, který stál na stařičkém podstavci u kostela. Snad to byla vášeň a radost, která zacloumala jeho srdcem; snad to již ani nebyl on. ... Vysoké koruny cipřiší mu vzdávaly hold a temnota noci tvořila nerozlučného společníka. Nemusel hledat, kroky ho samy zavedly na ono podivné místo daleko v nitru rozlehlého hřbitova. "AERANIS DE GERVEURT," přečetl posvátně náhrobní nápis a pohlédl pod nohy. Díra, kterou této noci objevil tam vskutku byla. Jenže - cosi ho zarazilo. Na zchátralém náhrobku plála svíce, kterou ve snu neviděl. Chvíli nechápavě zíral do plamene, potom bezděky zakroutil hlavou a rozhrnul hlínu u svých nohou. Temná kobka ho mateřsky přijala do své náruče. Cítil bušení ve spáncích, zadrhával se mu dech. Tiše stál v rohu hrobky a snažil se přizpůsobit svůj zrak husté tmě. Jakmile byl s to matně rozeznat obrysy černé rakve, nejistě vykročil. Natáhl ruku do temnoty před sebou a dotkl se chladného víka. Po celém těle mu přeběhl mrtvolný třas. Chvíli strnule čekal, poté jemně zatlačil. Udivilo ho s jakou lehkostí byl schopen rakev otevřít. Zašmátral uvnitř a v jeho mysli vířily hrůzné obrazy mrtvého chladného těla. Avšak jaké bylo jeho překvapení, když namísto rozkládající se tkáně nahmatal prázdné a nicotné, vzduch, prosté nic. "Vítej!" zadunělo vzduchem a zabodlo se do jeho uší jako tisíce ostrých jehel. "Vítej, příteli!"