EL.I.AM

Nevrle jsem pohlédl na hromádku dopisů, ležících na mém pracovním stole. "Jennie, nemohla bys jich alespoň polovinu spálit, než mi je připravíš na stůl!" zavolal jsem s hořkým úsměvem do vedlejšího pokoje. "Pane, ale to by nebylo správné," pokárala mě, jakmile se ocitla na prahu mé pracovny. Její úsměv mě vždy dokázal povzbudit a přinést kýženou úlevu. Prsty jsem přejel po bílých obálkách a rozhrnul jsem je ledabyle po desce stolu, která byla dokonalou ukázkou mého povolání, totiž novinařiny. Stovky spisů, novin, vystřihaných článků, rozpisů apod. Zvedal se mi žaludek, při pohledu na tolik práce, kterou jsem musel chtě nechtě vykonat. Když tu mi pohled opět sklouzl na hromádku dopisů. Mezi nimi mne upoutal obzvlášť jeden, jelikož byl zabalen v černé obálce. Několikrát jsem ho převrátil v prstech, ale nenašel jsem adresu odesílatele, což mě znepokojilo do té míry, že jsem ihned sáhl po noži, abych bleskurychle ukojil nejen svoji zvědavost, neboť jsem si až nyní povšiml, že mi přes rameno zvědavě nakukuje moje služebná Jennie. "Bůh s vámi, pane Edgare Smilemane," četl jsem polohlasem jako zvědavé dítko, které se vloupalo do sousedovic zahrádky, "srdečně doufám, že budete potěšen mojí nabídkou a bez okolků ji přijmete. Zajisté budete potěšen mými mistrovskými díly a rád o mně napíšete krásný článek do vašich velmi čtivých novin Times a podpoříte tak moji skvělou pověst." Ledabyle jsem se zasmál. "Bláznivý člověk!" Jenniin hlas bych chladný, když tiše pronášela: "Mně se to nějak nezdá, pane. Něco mi říká, že to nebude jen tak samo sebou..." "Ach, vy ženské!" zvolal jsem rozhořčeně. "Ve všem vidíte nějaké mouchy! Tohle se mi zdá jako dobrá a příhodná nabídka, alespoň budu mít o čem psát. Šéf mě jen pochválí!" "Jak myslíte..." Můj dům najdete snadno, nachází se na okraji města, ulice Vigilance Street, dům číslo 909. Byl bych rád, kdyby jste se dostavil dnes kolem desáté večerní, neboť v tu dobu obyčejně přicházím domů. Zřejmě vás nikdo nebude čekat, nelekejte se však a udělejte si pohodlí, dokud se nedostavím. Pokud vstoupíte hlavními dveřmi, což bych vám doporučoval, neboť nebudou jako jediné zamčeny, napravo na stěně si můžete odložit kabát a klobouk, poté uděláte asi tucet kroků chodbou a stanete u dveří do pokoje pro hosty, který se bude nacházet po vaší levé ruce. Vstoupíte. Pohovka, na kterou usednete, se nachází po vaší pravé ruce, dejte si ovšem pozor, neboť vprostřed místnosti je malý stůl, tak se o něj neuhoďte. Poté už jen vyčkejte mého příchodu, který by měl být brzký. .......................................................................................................................................Váš William Hlučně jsem vydechl, jelikož jsem celou dobu vzrušením zadržoval dech. "Krásná hra!" zajásal jsem. "Už se nemůžu dočkat!" Jennie se nenechala vyvést z míry, vzala mi dopis z ruky a špitla: "Já bych tam nechodila, pane. Nějak se mi to nezdá." Dělal jsem, že jsem ji neslyšel. "Připravte mi můj nejskvělejší kabát, klobouk, vycházkovou hůl a objednejte drožku, abych se tam nemusel trmácet. Do desáté večerní zbývá necelých šest hodin..." Hodiny míjely a já jsem čím dál hůře dokázal skrývat své rozechvělé nadšení. Jakmile se kostelní ručička posunula na půl desátou a zvon odbil patřičný čas, nervózně jsem se oblékl, významně jsem pohlédl na Jennie, které se tvářila ustaraně, řekl jsem jí nějaká konejšivá slova a konečně jsem vyrazil vstříc velkému otazníku. Dům číslo 909 stál vskutku až na kraji města. Na první pohled mě upoutala trochu ledabyle vyhlížející zahrada, okna ve spodním patře, která byla zazděná a zůstaly po nich jen mělké výklenky a velká kovaná brána, která oddělovala onu podivnou rezidenci od poněkud jinak vyhlížející ulice, jako by vedle sebe stály dva různé světy. Vystoupal jsem po šesti kamenných a značně ošoupaných schodech ke vchodovým dveřím, u nichž jsem se na chvíli zastavil. Pohlédl jsem zpět do lampami prozářené ulice, jejich světlo se mihotalo po dláždění jako odlesky zapadajícího slunce tancující po klidné hladině jezera. Na chvíli se mě zmocnil strach, záchvěv nevole projít těmi dveřmi, zatoužil jsem vrhnout se zpět do záře lamp, vymanit se z chladných prstů temnoty, která mě tak náhle obestřela. Avšak zabral jsem rozhodně za kliku. Jakmile jsem se octl za dveřmi, pochopil jsem, proč umělcův dopis zněl tak podivně, jako by to byl nějaký návod. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem najít nic, co by sloužilo ke svícení. Zmocnila se mě panika; černá tma, která tlačila na má víčka, jako by je chtěla zatlačit až do nitra mé lebky, mě zneklidňovala a čeřila moji fantazii tak děsivě, že jsem ji jen těžce dokázal uchlácholit a zklidnit. Záhy se mi připomněla slova, která jsem četl v dopise: "...napravo na stěně si můžete odložit kabát a klobouk..." Zašmátral jsem tedy rukou do prázdnoty, až se mi povedlo zdárně narazit prsty na chladnou stěnu a o něco výše na něco, co mělo zřejmě sloužit k odkládání kabátů. Po hmatu jsem zjistil, že je to asi půl tuctu velkých nepravidelných háčků přitlučených na něčem, co jsem s přesností nedokázal určit. Bylo to hladké, nepravidelně se stáčející, oblé... A to všechno viselo na stěně. Rozechvělými prsty jsem pověsil svůj nejlepší kabát i klobouk, vycházkovou hůl jsem opřel ke stěně. Potom jsem pohmatu tápal chodbou. Tiše jsem odpočítával: "Jeden, dva, tři, ... jedenáct, dvanáct!" Zastavil jsem se a pevně doufal, že jakmile pohlédnu vlevo, spatřím alespoň matné světlo, vycházející z pokoje pro hosty. Opět jsem však byl zklamán, neboť tma rozprostírající se kolem mě, se zdála být ještě hustší, téměř hmatatelná. Do nosního chřípí mi vrážel silný zápach zatuchliny a nějakého, mně neznámého, parfému. Nejistě jsem přešel na druhou stranu chodby a ke svému údivu jsem vskutku nahmatal dveře, které byly otevřené. S prsty přitisknutými na stěně jsem vešel dovnitř. Po pravé straně pohovka, uprostřed stolek, vířilo mi v hlavě, zatímco jsem přikrčený s nataženými pažemi kráčel vpřed. Brzy se mé prsty dotkly nízkého stolku s ostrými okraji, které byly zhotoveny zřejmě z malých ozdobných kamínků, obroušených do špičky. Obešel jsem stůl asi do poloviny a rozmáchl se pravou rukou, přičemž jsem se udeřil o pohovku. Těžkou a tvrdou, vyrobenou zřejmě z ohýbaných dřevěných kusů, které byly umě vybroušeny do zvláštních pokroucených tvarů. Těžce jsem usedl. Kolem se rozprostřelo tíživé ticho, rušené jen mým přerývaným dechem. To ticho mě skličovalo a vytvářelo děsivé přeludy, které tancovaly před mýma vytřeštěnýma očima, jež zíraly do prázdna, jako by je chtěly mermomocí prozřít. Vteřiny se vlekly a já jsem si každou chvíli vyčítal neuváženost a zbrklost, s nimiž jsem překročil práh tohoto domu. "Vaše přítomnost je mi potěšením!" zahřímal znenadání zvučný hlas, které mi málem přivodil srdeční zástavu. "Omlouvám se, zda jste musel dlouho čekat, ale jistě jste si to zde zatím náležitě prohlédl." Zaslechl jsem slabé zapraštění, jakmile nový příchozí usedl do křesla. Bylo mi však záhadou, jak mohl vědět, že jsem již zde, když nebylo vidět ani na krok a ani on s sebou nepřinesl žádné světlo. "Ach, ano," vykoktal jsem těžce, "zajisté, prohlédl..." "Jsem nesmírně potěšen, to vskutku, že jste přijal mé pozvání! Nuže tedy, mohli bychom si připít, než se dáme do vyprávění. Co myslíte?" "Ach, zajisté." Zaslechl jsem zvuk, který jsem dobře znal. Uvědomil jsem si, že můj hostitel zřejmě nalévá nějaký nápoj. "Víno, skvělé víno, které jsem léta schovával jen pro tuto příležitost!" vykřikoval nadšeně a uchopil přitom moji ruku, aby mi do ní vtiskl zvláštní pohárek, který jsem jaktěživ neviděl, či spíše na který jsem si ještě nikdy nesáhl. "Vynikající! Ochutnejte! Hmm..." Třesoucí se rukou jsem dopravil nádobu k ústům a usrkl jsem. Jeho palčivá chuť mi rázem rozleptala patro. Vyprskl jsem. "Ale, ale," chlácholil mě, "cožpak jste ještě nikdy nechutnal tak vynikající víno?" "Ne, to vskutku ne," snažil jsem se o přátelský tón, neboť se mě postupně začínal zmocňovat neklid. "Možná to dělají ty dětské hlavičky," zauvažoval, "sestra mi je přivezla odněkud z Afriky..." Kdyby mohly, mé oči by se ještě více rozšířily hrůzou. "Z Afriky?! Vy jste mi ale vtipálek!" konejšil jsem sám sebe. "Když myslíte," vypískl a zavrtěl, což mé uši patřičně a s nepříjemným mrazením v zádech zaznamenaly. Na chvíli bylo ticho. Zvědavě jsem přejížděl prsty po poháru, abych se přesvědčil, že jsou jeho slova lživá. Nahmatal jsem dvě díry, oční oblouky, dokonce jemné švy táhnoucí se přes týl... "Bože!" vyhrkl jsem. "No, jen se dobře podívejte! Já bych vám přece nelhal!" zvolal posměšně. "Mé umění je krásné, nádherné, dokonalé, excelentní!" V tu chvíli mě do očí udeřilo prudké světlo. Zamžoural jsem do plamene vysoké svíce, která náhle vzplála na stole. Poté jsem zdvihl oči k bledé tváři, která se skrývala ve stínu a přátelsky se na mě usmívala. Jeho oči, zející hluboko nad vystouplými lícními kostmi, byly slepé s šedavým nádechem, skrz který na mě upřeně zíraly tmavé duhovky. "No, nemyslíte, že je to nádherné? Vše jsou lidé, tedy lépe řečeno byli. Jsou mojí společností, mými přáteli, slouhy. Víte, u mě nikdo dlouho nevydrží," samolibě se usmál. "To ten umělecký život, zajisté víte, o čem mluvím..." Až nyní jsem se rozhlédl po místnosti. Stěny byly prázdné, ledabyle nabílené vápnem, křeslo i pohovka byly zhotoveny z dlouhých stehenních kostí, přičemž jsem s hrůzou shledal, že jsou propleteny něčím, co připomínalo plstěné provazy, zdálo se však, že jde o lidské vlasy; opěradlo na kterém spočívala má ruka tvořila skutečná kostěná paže i s prsty, stolek se skládal z lýtkových a holeních kostí a jeho okraje, které jsem považoval za obroušené kameny, byly ve skutečnosti lidské zuby naskládané jeden vedle druhého. Byla to šílená podívaná, která mě pomalu dostávala do mdlob. "Krása!" jásal můj hostitel. "Nevýslovná krása!" Rozpřáhl paže a smetl přitom ze stolu svoji číši. Ozval se nepříjemný dutý zvuk. William se svezl k zemi a jeho černý hedvábný plášť ho věrně následoval. Bledými dlouhými prsty uchopil na dva kusy rozlomený pohár a s téměř dětským vzlyky se jej snažil spojit. "Och, mé dítě! Co ti to jen tatínek provedl?!" sténal. "Odpustíš to tatínkovi?" S těmi šílenými slovy se napřímil a prudce vrhl dětskou lebkou přímo proti stěně. Desítky těch malých úlomků se rozlétly po místnosti. Již jsem víc než dobře chápal, že před sebou mám blázna a vraha, kterému by jistě nebylo ke škodě několik kusů nábytku. Začal jsem spřádat plány na záchranu, ač jsem byl paralyzován strachy a zcela neschopen jediného slova. "Ani nevíte, jak těžké je vyrobit takovou krásnou číši. Tolik dírek a děr, v nichž jsou umístěny nervy, oční bulvy... Všechno se to musí zalepit, obrousit, upravit... Zajisté ani nevíte, že jste si svůj krásný kabát pověsil na prsty, které jsem musel několikrát namočit do lepidla, bych byly pevné a držely tvar..." zasmál se odplivujíc do dlaně, kterou si záhy uhladil svoji nepoddajnou pokrývku halvy. Náhle jsem se prudce vymrštil a převrhl jsem přitom stolek. Skomírající plamen uhasl. Poháněn šílenou hrůzou, jsem vyrazil vpřed. Nahmatal jsem dveře, potom stěnu chodby, nechtěně jsem strhl svůj kabát a s nadlidskou silou jsem se pověsil na kliku. Ale ta nepovolila. Jako šílený jsem s ní lomcoval, ale ona jako by se mi jen vysmívala. Zaslechl jsem za sebou tiché kroky, pronikaly temnotou jako vzdálené výstřely. Zvuk se blížil a s ním i záhuba... "Udělal jste chybu..." doneslo se k mým uším přes hlasitý hukot v hlavě. Těžce jsem vnímal, myšlenky se utlumily, paže mi ochable klesly na stehna. Ztratil jsem naději...