EL.I.AM

"Je to lhář!" zahřímal tvrdý soudcovský hlas. Na tváři obžalovaného se objevil letmý úsměv. "Naposledy Vás žádám o doznání své viny," poklepal baculatými prsty do soudního stolce. "Přiznáváte, že jste dne 1. listopadu léta páně 1851 zavraždil svoji ženu a poté své dvě děti?" "Nic z toho jsem neudělal," opakoval obžalovaný již po několikáté a s precizností šperkaře si upravil lem tmavomodré vesty. "Veškeré důkazy poukazují jen proti Vám, i když jich není mnoho, stačí na to, abych Vás i se zavázanýma očima označil za bezcitného vraha." Kamená soudcova tvář jemně zbrunátněla a rytmické poklepávání na chvíli získalo na síle. "Ale jsou tu i důkazy svědčící proti mé vině," pronesl téměř posvátně obžalovaný, jako by odříkával modlitbu v kostele. "Nebyl jste žádán!" ozvalo se hromově sálem. Obžalovaný jen nepatrně pozvedl obočí a dál neúčastně hleděl před sebe. "Nuže, odveďte ho! Zítra bude výslech pokračovat." Jakmile se místnost dočista vylidnila, přispěchal k soudci hubený muž, který až doposud tiše sledoval vývoj celého procesu. "Možná bych věděl, jak rozlousknout váš oříšek..." Druhého dne se konalo další zasedání, ale již po prvním proneseném slově bylo více než jasné, že nepovede nikam. Namísto do cely se však obžalovaný po skončení výslechu uchýlil do chladné a temné místnosti.. Chlad a všudypřítomná vlhkost však nebylo to nejhorší, co mohlo nebohého hříšníka v jejích zdech potkat... Jakmile nového příchozího obestřela neprostupná temnota, opřel se o chladnou zeď. I nyní se tvářil dočista bezvýrazně jako kamenná socha. Byl klidný a soustředěný. Po několika hodinách bezúčelného čekání se rozhodl prozkoumat nové vězení. Natáhl paži do tmy. Do konečků prstů se vkradla nečekaná zima, jako by sáhl do ledové vody. Ucukl. Po svém pravém boku nahmatal stěnu, o kterou se ještě před chvílí opíral. Jakmile ucítil pevný bod, získal jistotu. Pomalu šouravým krokem kráčel kolem zdi a pod prsty mu pomalu ubíhala chladná a vlhká omítka. Zdála se být až k neuvěření hladká a rovná... Zastavil se. Byl by přísahal, že místnost nemá rohů a její půdorys je docela kruhový. Podivil se té zvláštnosti, ale nepřisuzoval jí přílišný význam. Odpoutal prokřehlé prsty od stěny a natáhl ruku kupředu. Opět ucítil, jako by jeho prsty políbila samotná smrt. Tentokrát však necouvl a beze strachu sunul své kroky vpřed. Brzy však poznal, že je místnost docela prázdná. To ho o poznání uklidnilo. Opět usedl poblíž stěny a v prstech žmoulal jeden ze zlatých knoflíků tmavomodré vesty... Trhl sebou. Zaslechl tlumený pláč... Kvílení... Otevřel oči. - Ne, to nebyl sen. Rozhlédl se vyděšeně kolem, jako by byl přesvědčen, že dokáže prohlédnout hustou tmu. Pláč sílil. Dětský nářek, sténání - V nesmírné hrůze se napřímil - ten pláč poznával... Byl mu natolik povědomý - bylo to zoufalé volání... - jeho dětí! Křik sílil. Neustával. Rozléhal se místností, jako by ji chtěl pojmout, strhnout k zemi... Vířil v uších, ničil, zabíjel... V zoufalství přirazil dlaně k hlavě. Rval si vlasy. Sténal. Odmrštil se od stěny a pádil na druhou stranu, když tu mu do očí udeřilo světlo - tlumený plamen svíce. Zamžoural do toho světla a oči ho zabolely. V naději se k němu vrhl... Vše utichlo. Jen tlukot a zrychlený dech rušily němotu tmy. Poklekl u drobného plamene svíčky, která osamoceně stála na podlaze. Byl by přísahal, že ji tam předtím neviděl a zdaleka netušil, kde se tam tak náhle vzala. Instinktivně natáhl chvějící se dlaně nad plamen a vydechl úlevou. "Byl to jen přelud," zašeptal k sobě pevně a křečovitě se usmál. Otřel hřbetem dlaně svůj kabát a nechtěně zavadil o zlaté knoflíky; jeden z nich se uvolnil a s tichým cinkáním se odkutálel kamsi do tmy. Muž zaklel. Bylo patrné, že se mu opět vracejí síly. Vzal svíci a natáhl světlo směrem, kde se ztratil knoflík... Zastavil se mu dech. Plemen svíce zatančil tmou a zřítil se jako padlý anděl na podlahu. Světlo několikrát zablikalo, a poté nadobro pohaslo. Jen na hrůzou rozšířených očích ulpěl obraz zohaveného těla ženské mrtvoly... "Ty jsi ho zabil," hlesl soudce. "Ne, já jsem jen dokázal, že byl tím, koho jste hledali," odpověděl s klidem hubený, elegantně oděný muž.