Prudce otevřel oči. Seděl na posteli a uhranutě upíral svůj zrak na okenní tabuli, která se rozplývala pod něžnými doteky měsíčních prstů. Křečovitě nasál vzduch do plic, jako by celou věčnost nedýchal. Připadal si dokonale probuzený, neschopný dalšího spánku. Zdvihl zmatené oči od uvadlé květiny na pracovním stole a vzpomněl si, že ji již několik dní nezaléval. Pohlédl na oblohu. Cítil, jak jím procházejí jednotlivé stříbřité paprsky, jak se stává součástí jakési síly... Nechápal. S hořkým povzdechem si promnul oči a ulehl do přikrývek. Spánek nepřicházel. Pohlédl na stolní hodiny - bylo něco po půlnoci. Téměř bezmyšlenkovitě na sebe nasoukal kalhoty a dlouhý černý plášť. Seběhl několik schodů a ocitl se před domovními dveřmi. Zhluboka se nadechl. Pookřál pod chladným podzimním vzduchem jako vyprahlá půda pod dotekem krůpějí deště. Vykročil do temnoty úzkých uliček. Oddal se bloudění bez cíle. Pro potěšení přeskakoval z jednoho osvětleného ostrůvku na dlažbě do druhého - nechal se vést měsíčním svitem. Se škodolibou a snad i nevědomou radostí ignoroval tlumený svit petrolejových pouličních lamp... Na své pouti potkal jen několik opilců potácejících se stíny chudinských čtvrtí. Pak jen svůj stín. Konečně se zastavil. Rozhlédl se. Ze tmy vyčnívaly staré kříže. Pochopil - ocitl se na hřbitově. Zachvátila ho podivná vlna strachu a zmatku. Otočil se. Něco ho udeřilo do tváře. Skácel se k zemi a srdce se mu hrůzou téměř zastavilo. Stále na tváři cítil dotek chladné, mrtvolné ruky. V hrůze pohlédl vzhůru. Nad jeho hlavou se kývala větev rozložité cypřiše. Oddechl si. Už už se chtěl zdvihnout ze země, když tu za jedním z mnoha náhrobků zahlédl postavu. Mihla se kolem několika stromů, kolem zdi, a potom zmizela. Utěšoval svoji zjitřenou mysl a nalhával si, že spatřil pouhý přelud - výplodek zmatené mysli. Byl vůči sobě natolik přesvědčivý, že po chvíli uvěřil. Zdvihl se a vykročil. Namísto východu však klopýtal do nitra hřbitova. V temnotě cosi zazářilo. Zas a zase blikalo cosi ve stínu stromu. Jako můra se blížil ke světlu, které symbolizovalo konejšivou známku života. Poklekl k náhrobku a láskyplně pohlédl do plamene. Natáhl ruce... Div nevyjekl hrůzou. Po ušmudlané dlani si razil cestu široký potůček čerstvé krve. Bezděky přisál ústa k ráně... Svět kolem se zatočil. Stromy se vlnily v divokém reji, náhrobky se kolébaly jako rybářské bárky na rozbouřeném moři... "Je to jen sen," vydechl. "Jen sen, nic víc." Otevřel oči a těžce oddechoval. "Byl to jen sen..." splynulo mu ze rtů v zoufalé touze ukonejšit rozjitřenou mysl.